Pro malíře Petra Pastrňáka neplatí v umělecké práci dané jistoty. Každým obrazem, ať již ho vytváří na plátno nebo na papír, pokouší své možnosti a otevírá se očekáváním. Samozřejmě, má svoji zkušenost, vždyť se svými obrazy nastoupil docela razantně na českou scénu už kolem poloviny 90. let. Má svoje metody a techniku, jak své obrazy dělá, svůj výrazný styl, který se přirozeně a plynule proměňuje. To vše zakládá sebejistotu malíře a také stimuluje očekávání publika a jeho sběratelů.Nicméně, nikdo, ani malíř, neví, co se stane v jeho příštím obraze.
Po hořících lesích a temných pruzích industriálních měst a továren, s nimiž se ukázal Pastrňák v prvních dvou měsících letošního roku v ještě stále prestižní Galerii Václava Špály na pražské Národní třídě, máme v Prinz Prager Gallery před sebou novou kolekci obrazů, nazvanou po nejabstraktnějším z nich, Bouře. Hraniční řádění živlů, které se výbojně strhne v krajině, přirozeně rozvíjí Pastrňákovou vizuální přemýšlení o jejím možném zobrazení a také zájem o krajní děje v ní, jak už ostatně ukázal v ohnivých hořících lesích. Je však také
jistou metaforou pocitu ze světa, senzitivním záznamem obav malíře, jehož malování je tak úzce propojeno s fyzickým i psychickým stavem autora i světa, v němž tvoří.
Bezesporu Pastrňák vždy přemýšlí, jak nacházet jiné a nové impulsy pro své obrazy, jak posouvat vlastní estetiku, jak pracovat s náhodou a vlastní připraveností, jak stavět jinak a jinak své obrazy, když tak dobře ví, že sám sebe neobejde. Miluje les a krajinu, a proto je tak dlouho maluje, a proto pro ně i pro sebe nachází další potenciál jejich možností. Nejde jen o extenzivní a malířsky vděčnou bouři, ke které tak či onak musel svým gestickým projevem dojít, ale také o smysluplné a emocemi nabité „vyprazdňování“ lesní malířské estetiky ke krajnostem „ošklivé“ malby, která je svou novostí ovšem krásná. Jistá úspornost prostředků a barev kontrastuje s živelností bouřlivějších témat, je však komplementární jedinečností Pastrňákova projevu. A máme co dělat i s jarní barevnou svěžestí a vizuální lákavostí těchže lesů, do některých z nichž se malíř vydává, aby zde svým impresivním gestem, snad po vzoru impresionistů, zachytil svůj malířsky kontemplativní dojem. Pastrňák již nějaký čas střídá život v Čechách s dlouhodobými pobyty v jižní Indii. Být tam ho naplňuje osvobodivým pocitem, je, pracuje na zahradě a skicuje. Myslím, že něco z toho pocitu se dostalo i na obrazy, na kterých namaloval tamní posvátnou horu.
Malování je pro Petra Pastrňáka způsobem jeho mentální i fyzické existence. Syntetizuje se v něm zkušenost západního malířství, včetně obdivu k různým krajinářům, faktická znalost východních filosofií a východoasijského umění a také touha prostoupit a poznat struktury toho, co nás obklopuje, konformuje a svádí. Aktivnost a kontemplativní akčnost, spojená s poznáváním, zakládá Petrovo výjimečné malování, jeho klid i bouři lesů, víry i prázdnost barev, skutečnost, která se abstrahuje v obrazy, v nichž se dá tak jedinečně spočinout. A my nakonec ani nemusíme vědět, jak.
Martin Dostál
Záštitu nad výstavou převzal Mgr. Lukáš Kaucký, radní pro kulturu Magistrátu hlavního města Prahy.
